 Ve středu večer jsme přijeli do Muny - bývalého vojenského areálu a skladu Munice nedaleko polských hranic u obce Mikulovice. SPJF tu hodlá vybudovat základnu pro víkendové akce a případně tábory, nicméně naše návštěva byla v pořadí teprve druhou (poprvé jsme se jeli na objekt pouze podívat) a to znamenalo přivézt nezbytné vybavení a nářadí, zajistit prasklé krovy, které po pádu robustního smrku na střechu hrozily zřícením, a vyzkoušet, zda se v té Muně dá vůbec žít. Povedlo se.
Protože Drobek dorazila až ve čtvrtek, bylo nás zezačátku jen osm. Když jsme odemkli vrata skladu z dob 2. světové války, ovanula nás zatuchlina a my jsme bez meškání začali budovat své útočiště v nejvzdálenějším rohu od vrat.  Protože délka budovy přesahuje 20 m, bylo nutné část oddělit dvojicí provizorních stěn z celtoviny zapůjčené z táborového vybavení a hlavně instalovat zánovní sporák, který obstaral Jauvajz - tedy probourat otvor do stěny, protáhnout jím komínovou rouru a zatěsnit zeď okolo potrubí tak, aby dovnitř netáhlo.
Rychlost a nadšení, se kterými se všem společně podařilo nejen nainstalovat sporák, ale i zavěsit stěny a opatřit dostatek dřeva, mě překvapila. Za tři hodiny bylo hotovo. Jauvajz triumfoval ještě postelí, stolem, šesti židlemi a regály, takže nás noc zastihla již v téměř vybaveném bytečku. Jenže kamna ne a ne topit. Kouř se dral všemi otvory, ze dvířek i kolem ploténky, nepomáhalo foukání, nahřívání ani utěsňování rour. Venku klesly teploty pod -10 °C, ale ani vevnitř se nepohybovaly výrazně nad bodem mrazu. Nezbývalo než pro dnešek jít spát.
 Malá změna oproti původnímu plánu znamenala, že ve čtvrtek jsme vyrazili do Głuchołaz, což je nejbližší město. Vzhledem k tomu, že volný pohyb osob přes hranice uvnitř Schengenského prostoru ještě není zcela běžný jev, chybí přes hraniční řeku Bystřici několik mostů, které by uspokojivě propojily obě země. Nezbylo nám tedy než říšku překonat vlastními silami. Vojta s Evčou zmizeli za zátočinou (dodnes nevím, jak se pak ocitli na druhém břehu, kde na ně volal starý Polák, že jistě ochoří) a já se nakonec rozhodl jako první přejít v mělkém místě tok na sněžnicích. Zdárně se mně to povedlo, ale když jsme něžnice házel na druhý břeh, skončila jedna ve vodě. A tehdy zabodoval Láďa, který se bez mrknutí oka zul a bos nejen překonal řeku, ale ještě mně sněžnici donesl. Zůstal jsem zahanben.
 Ne však nadlouho, protože naše další cesta vedla přes Podlesie a kopce Tylna a Średnia na Przedniu Kopu, kde se nad samotnými Głuchołazy tyčí romantická a zpustlá rozhledna. Po chvíli hldání schůdné cesty na vyhlídkovou věžičku jme to všichni až na Jauvajze vzdali a ten nám za odměnu zamával z vrcholku věže. Hlavním úkolme ve městě bylo nakoupit roury ke kamnům, což se nám hnd na okraji levně a úspěšně podařilo a zbytk času jme vyplnili nákupem potravin na guláš a hlavně posezením v příjemné kebabárně. Najít ji však bylo nečekaně těžké - v Polsku jsou totiž restaurace a hospody nečekaně vzácným úkazem.
Vlak nám těsně ujel a protože jsme si mysleli (jak se později ukázalo, mylně), že dalšáí jede až za 4 hodiny, zamířili jsme do vlasti pěšky, nejprve podél řeky, starou štolou a nakonec po kolejích peážní dráhy, které nás bezpečně dovedly až do Mikulovic. V Hotelu u Jelena nám ještě Svišť a Jauvajz splatili kofoly za nesplněná předsevzetí z loňského roku a pak už jsme zamířili zpět do našeho doupěte. K našemu překvapení se ukázalo, že nákup rour byl v podstatě zbytečný, neboť problém sporáku dlel především ve staré rouře ucpané napěchovanou koulí skelné vaty. Po jejím odstranění komín táhl jako nikdy dříve.
Závěrečným a dosti drsným čtvrtečním překvapením byl noční příchod Drobka, která byla ohlášená až na další den a chtěla nás překvapit, nicméně v ponurém a temném prostředí noční Muny zabloudila a našla se až vedena hlasitým bubnováním na půjčené bongo. Přestože oheň v kamnech plápolal, dosáhli sjme jen teplot okolo 5 °C, venku bylo ale ještě o 25 °C méně.
 Pátek a poslední den roku 2010 jsme pojali ryze pracovně. Po dlouhém a výživném spánku se všichni zapojili do shazování sněhu ze střechy, výroby nářadí, kácení a řezání dřeva, utěsňování našeho provizorního bytu a také do příprav chlebíčků a vaření svátečního guláše. Zejména Evča a Svišť 2 si pak dali záležet s gastronomickým zážitkem, ke kterému přispěli ještě skoro všichni dovezeným cukrovím a Jouza průpovídkami o hovadech, které neustále fascinovaly Honzu. Půlnoc jsme oslavili převážně na stromech, kam jsme se netradičně zavěsili, pouze jediný nebožák dlel s průjmem v křoví.
Zajímavým oživením byla noční proházka po Muně, která sloužila po válce dokonce jako internační tábor pro odsouvané německé obyvatelstvo. Nalezli jsme při ní nejen tajemný vodojem, ale já jsem si také vzpomněl na neskutečné místo, o kterém se mně jednou za několik let zdává. Do podivné podzemní chodby v lese nad Adamovem jsme v mém snu tentokrát vlezli tři kluci a vlastně nás ani moc nepřekvapilo, když jsme našli funkční pojízdný výtah. Sjeli jsme o několik pater níže a s neskutečnou hrůzou jsme si uvědomili, že se nacházíme v tajné podzemní nemocnici, kde je možné snad úplně cokoliv.  Jen rychle odtud! Ale dřív než jsme stihli ve snu cokoliv udělat, rozsvítilo se přivolávací světélko u dveří výtahové šachty a nám tou dobou zbývalo už jen pár minut života… Což na tom, že mně bylo jen horko v zimním spacáku a za chvíli jsme usnul znova, s klidnou duší? Ponurá atmosféra Muny se bez pochyby dere do srdce každému, kdo se odhodlá tu strávit noc. Vždyť možná právě na tomto místě, na této betonové podlaze prožil kdysi někdo své velké či malé utrpení.
Sobota už patřila pouze rutinnímu úklidu a zabezpečení prasklých trámů tak, aby se střecha pod náporem sněhu nemohla zřítit. S Drobkem jsme ještě zamířili do Javorníka a po cestě jsme uzavřeli sázku o to, kdo se stane Cikánem. To byla poslední tečka za rokem 2010 a současně vtipný začátek do roku nového!
Za fotky děkuji Jouzovi a Láďovi.
|
